Josef Petržela: Dopředu mě ženou cíle, jednou chci trénovat syna

Josef Petržela je muž mnoha koníčků, někdo si ho spojuje s jeho ZOO obchodem, ve kterém najdeme početnou směsici zvířat, někdo zase se sportem, ať už s hokejbalem, který ho s mírnými výkyvy doprovází od roku 1994 nebo s florbalem, ve kterém za minulou sezónu pobral několik gratulací za velké úspěchy. Za vším však stojí, jak sám zdůrazňuje, velká dřina a tvrdá práce. Pravdou je, že není ani tak zoolog, ale entomolog, laicky přeloženo miluje hmyz, takže s ženami je to doma někdy na „štíru“. Holt někdy mají přednost pavouci před teplou domácí večeří, ale to se zas tak často nestává.

„Dopředu mě ženou cíle, jednou bych chtěl trénovat syna z pozice hlavního trenéra.“

A teď několik nečekaných, ale pravdivých perliček – málokdo by si představil Pepu jako vášnivého hráče stolního tenisu, nebo snad člena již neexistujícího házenkářského svitavského týmu, dokonce hrával i fotbal a ač neměl předpoklady k postavě pivota, zkoušel během mládí i basketbal. Nejvíce ho však zasáhla hra s tehdy dřevěnou hokejkou a tvrdým míčkem, dnešní hokejbal. Od něho už nechybělo málo, aby se časem přesunul pod střechu a stal se důstojným a velmi důležitým článkem FbK Svitavy. Když Svitavy zhruba před čtyřmi lety pořádně namazaly strategický „řetěz“ a začaly klub přebudovávat s novou vizí, Pepa byl významným nadšencem a propagátorem založení florbalové rezervy. A sám přiznává, že i když nikdo neříkal nic nahlas, cíle béčkového týmu byly hned od počátku vysoké. V první sezóně skončil tým s Pepou na beku veprostřed tabulky. Za to ve druhé sezóně družstvo kralovalo a postoupilo do třetí ligy, kde loni bojovalo dokonce o první místo. Kdo by to byl čekal… Toho času se Pepa kvůli zdraví přesídlil z pozice obránce na lavičku. Zároveň se stal i hlavním trenérem obrozeného ženského týmu, se kterým zaznamenal postup do 1. ligy. Jak vnímá situaci ve florbalu, v klubu a jak hodnotí první sezónu u žen? To se dozvíme hned záhy.

„Dřív byla doba, kdy mladý museli starším dokazovat, že si zaslouží být na hřišti. Teď? Většinou jsou nejdrzejší a nemakají na sto procent.“

Setkal ses někdy ve florbalu s arogancí?

Přímo s arogancí jsem se setkal jenom okrajově u některých rozhodčích. Spíše bych řekl, že problém je neúcta, někdy se k sobě hráči chovají jako “čuňata”, přitom je to pořád sport. A dále na tréninku, když jsem jako mladej přišel a byli tam starší nebo zkušenější hráči, jezdil jsem po zadku, teď se to tak nebere, starší makaj a mladí si to odtrénují, aby měli klid. Samozřejmě to neplatí pro všechny.

Jak důležité je skloubit florbal a rodinu?

Kdo má rodinu a děti, tak ví, že s časem je to těžké. V první polovině sezóny, kdy jsem chodil na tréninky žen i “B” a manželka pracovala na směny, jsme se doma potkávali opravdu málo. Navíc se hodně věnuji i svému synovi a to někdy v sezóně prostě nešlo. Občas to bylo opravdu hektický a rád bych touto cestou poděkoval manželce za trpělivost.

Jaké jsou atributy toho, co dělá trenéra Trenérem? Máš nějaký vzor?

To je těžká otázka, určitě klid, trpělivost, cit pro změnu stylu hry, taky zkušenosti a stát si za svým rozhodnutím. Někdy je však potřeba s týmem pracovat i na tom, že se občas některé praktiky přitvrdí, jinde zase uberou. Po dvou letech můžu říct, že jako trenér jsem po zápasech víc hotovej, než když jsem hrál. Trenérský vzor přímo nemám, spíš si beru od každého něco a to mě tak nějak formuje. Hodně záleží i na tom, jak je trenér psychicky odolný. Většina trenérů si totiž vytváří do jisté míry zbytečný tlak na svoji osobu. Občas je dobré se s někým neutrálním o věcech poradit, pak promyslet a potom realizovat. Tak jako v normálním životě.

Jak ses připravoval na baráž? Hráčky jistě trénovaly, ale jak a kolik tráví času trenér přípravou?

S klidným svědomím můžu říct, že po trenérské stránce jsem přípravě na baráž dal úplně všechno. Sledoval jsem videa, četl články, knížky a snažil jsem se poznatky přenést do tréninků. Styl hry, který hraje tým žen, je účinný, ale zároveň náročný. Nám se celkem podařilo si ho vstřebat a nebýt jedné nepovedené třetiny, tak fungoval celou baráž na sto procent. Samozřejmě, že bude dál potřeba systém trénovat a propracovávat.

„Některé reakce holek mě po sezóně mrzely, beru to ale jako uzavřenou kapitolu.“

Tým opustil Martin Jedlička, který říkal, že se mu s tebou spolupracovalo velmi dobře. Překážku v jeho pokračování mu vystavilo zaměstnání v jiném městě. O kompaktnosti trenéru, myšleno dvojiček, často hovoří i trenér Kocourek. Jak to fungovalo u vás? A jak to bude fungovat do budoucna?

Více jak půl soutěže jsem díky pracovnímu vytížení a později odstěhování Martina do Pardubic odtrénoval v podstatě sám. A to jsem poznal, jak moc slova trenéra Luboše Kocourka padla na úrodnou půdu. Není to nic extra. Navíc jsem s Lubošem za jedno v tom,

že zdvojení trenérů by mělo být u všech týmů. Jedině tak můžeš dát týmu ze sebe maximum a můžeš pracovat rozdílněji s hráči, kteří jsou méně nebo naopak více vytěžování. Taky je potřeba se věnovat zvlášť brankářům, nacvičit přesilovky, oslabení, standartky a další herní situace, a pokud je člověk sám, hůř se to na tréninku realizuje. Proto mě někdy zamrzely některé reakce holek, které určitě věděly, jak to v týmu fungovalo, ale k tomu bych se už nechtěl vracet. Docela se nám osvědčily středy, kdy jsme s Ondrou Botošem modelovali tréninky podle potřeby. Tréninky pak měly přidanou hodnotu.

„Útočný florbal chceme předvádět i příští sezónu v 1. lize.“

Jaké jsou cíle týmu v příští sezóně?

Hlavním cílem do další sezóny je hrát klidný střed tabulky, adaptovat se na vyšší soutěž i rychlost a dál předvádět útočný florbal.

Na čem je potřeba zapracovat?

Všechno se bude odrážet od letní přípravy. Potřebujeme zapracovat na přesilovkách a na přesnosti střelby – ta byla naší největší slabinou. A nakonec zlepšit kázeň a kvalitu tréninků. Určitě nás čekají i nějaké změny. Ty budou takové, abychom neměli problém se v soutěži udržet.

Nakonec bych popřál všem našim týmům podařenou příští sezónu. Trenérům hodně trpělivosti, a aby na domácích zápasech byla stejná atmosféra jako loni. Diváky máme prostě nejlepší. Děkuji za rozhovor.