Martin Jedlička: Od požárních útoků k florbalovým

Martin Jedlička – hráč a trenér působící ve svitavském florbalu již 10 let. Co dělal za sport v dětství, s čím se setkává ve svém zaměstnání, proč nosí na dresu číslo 16 a na mnoho dalšího jsme se ho zeptali v dalším z našich rozhovorů.

Martine, začněme s tradiční otázkou: Jak jsi se dostal k florbalu a jaké sporty jsi před tím vyzkoušel?
Než jsem se dostal k florbalu, tak jsem byl u SDH Polička, kde jsem se věnoval požárnickému sportu. Poté jsem již začal s florbalem. Moje první krůčky byly v Domu dětí a mládeže ve Svitavách pod vedením pana Hábíka, poté na Gymnáziu u pana Brůny a odtud jsem se přes kamarády dostal na v té době nově postavenou halu Na Střelnici (psal se rok 2001, pozn. aut.) a zakotvil jsem u FbK, kde působím dodnes.

Požárnickému sportu se asi kromě rodiny Jedličkovy v FbK nikdo nevěnoval, tak nám o tom pověz, co tento sport obnáší, jaké tam jsou disciplíny a jaké máš úspěchy.
U SDH jsem byl během mých školních začátků, to znamená někdy od 1. třídy asi 3 roky. To je už docela dlouho na to, abych si vybavil všechny soutěže. Každopádně disciplíny se dělily na štafety s překážkami nebo útoky na terče. Největší úspěch, co si tak pamatuju byl asi ten, ze kterého mám medaili. Jestli si to dobře pamatuju, tak to bylo 2. místo z nějaké krajské soutěže, kde jsme strávili celý víkend.

A co život mimo florbal? Co jsi vystudoval a kde pracuješ?
Po dokončení základní školy jsem se odebral na střední školu do České Třebové, na které jsem studoval zabezpečovací a informační systémy. Úspěšně jsem odmaturoval a nyní pracuji u firmy Fortech jako internetový technik.

Takové zaměstnání musí s sebou nést veselé příhody.
Nejvíc příhod, asi jako v každém zaměstnání, kde musíte komunikovat s lidmi, je se zákazníky. Třeba jsem se jedné paní zeptal, jestli má nějaký rozbočovač mezi anténou a počítačem a ona se mě zeptala, co je to počítač. (smích) Nebo když jsme s kolegou volali jedné zákaznici a než jsme se stačili představit, tak se z telefonu ozvalo hlasité “My máme hlad!”, na což jsme odpověděli “To my taky,” jelikož to bylo před obědem.

Zpět k florbalu. Co považuješ za svůj největší florbalový zážitek?
Nejlepší v mém životě byla asi sezóna 2007/2008, kdy jsme s chlapama postoupili do 2. Ligy. To je můj největší hráčský úspěch. Zároveň v té samé sezóně jsem jako trenérský nováček dokázal s žákyněmi vyhrát Ligu žákyň-divizi IV. Za to patří velký dík především holkám, ale pro mě jako trenéra to je zatím největší úspěch.

Čeho by jsi chtěl ještě dosáhnout?
Tohle je celkem těžká otázka. Určitě jako každý hráč bych se rád podíval do reprezentace, ovšem zůstanu nohama pevně na zemi. (smích) Chtěl bych s béčkem postoupit do 3. Ligy a co se týče dalších úspěchů, tak se rád nechám překvapit.

Za těch 10 let, co jsi u florbalu jsi vystřídal spoustu spoluhráčů. Který z nich je tvůj nejoblíbenější?
To je taky další těžká otázka. Každý hráč se pyšní něčím jiným. Za celou svoji florbalovou kariéru jsem vystřídal spoustu spoluhráčů a jediné co mohu říct je věc, co asi nikoho nepřekvapí. S některými si prostě

rozumím víc a s jinými méně. Nikdo není vyloženě nejoblíbenější.

Jako jeden z mála se můžeš pyšnit jednou věcí. Celou svoji kariéru nosíš dres s číslem 16. Proč zrovna tohle číslo?
Důvod je celkem jednoduchý. Bylo to mé první číslo ve svitavském dresu. A oblíbil jsem si ho natolik, že mě provází dodnes.

Již jsme nakousli u tvých úspěchů otázku tvé trenérské práce. V současnosti trénuješ tým juniorek a zajímalo by mě, co říkáš na docela nečekanou vlnu nově příchozích hráček.
Určitě je pro FbK pozitivní, že je o dívčí svitavský florbal stále ještě zájem a navíc v takovém počtu. Co se týče těchto nových přírůstků, tak tam samozřejmě jsou šikovné holky, ale mají toho ještě hodně před sebou. Doufám, že jim nadšení vydrží a zapracují se a další nové hráčky určitě rádi přivítáme.

Nárůst základny s sebou ovšem nese větší náročnost vedení tréninků. Kdo ti s nimi pomáhá?
Nových mladých holek se ujal Ondra Botoš, který je připravuje na nadcházející sezónu. Co se týče juniorek, tak mám oporu v panu Schlöglovi, který se účastní tréninků i zápasů. Dále pak máme jakousi školičku na gymnáziu, kterou vede Markéta Ambrožová za což jí patří velký dík. Tento kroužek pro holky, které již florbal hrají anebo o něm uvažují je veden jednou týdně a Markéta se holky snaží zasvětit do světa florbalu.

A jak tedy vidíš svoji trenérskou budoucnost?
Nejspíš zůstanu u holek, protože jsem u nich začal. Ovšem uvidíme, jak bude vypadat příští sezóna a celkový zájem o dívčí florbal ve Svitavách.

To je vše, díky za rozhovor.
Taky děkuji.